Pro zavedení čtyřdenního pracovní týdne hovoří mnohé zkušenosti z okolních zemí i akademické studie. Dlouhodobý trend je totiž zcela jasný: počet pracovních hodin se zmenšuje a tlak na work-life balance roste. Jak ale rozptýlit pochybnosti, že dojde ke zdražení zboží a služeb, firmy budou muset nabrat víc zaměstnanců, kterých je už teď na pracovním trhu nedostatek, a klesne množství odvedené práce? (Zdroj: SeznamMédia, 26.5.2023)
Kde se vzal pětidenní pracovní týden?
Potřeba vytvořit systém opakujících se dní vznikla už několik tisíc let před naším letopočtem, kdy se lidé začali za účelem směny zboží setkávat na trzích.
S myšlenkou pětidenního pracovního týdne přišel ve 20. letech 20. století továrník a průkopník v manufakturní výrobě aut – Henry Ford. Zjistil, že produktivita práce při 48 hodinách týdně (6denní pracovní týden platný do té doby) je jen nepatrně vyšší oproti 40 hodinám. Zápal a energie, kterou jsou však zaměstnanci schopni do práce vložit po dvou dnech volna, je pak nesrovnatelně větší oproti pouze volné neděli. Věřil také, že by se lidem měla nechat co největší volnost v tom, jak svůj mimopracovní čas trávit. To inspirovalo další průmyslníky po celém světě k postupnému zavádění kratších pracovních týdnů, placeného pracovního volna (dovolené) a dalších, dnešním pohledem, standardů.
Revoluci v pracovní době v tehdejším Československu přinesl rok 1968. Českoslovenští ekonomové tento přechod připravovali od začátku 50. let a po zavedení osmihodinové denní pracovní doby v roce 1918 byl asi největší revolucí ve světě práce. K jeho uvedení do praxe docházelo postupně, kdy pracovní soboty byly nejprve ponechány jednou za 14 dní – až vymizely úplně. Tehdy jsme předběhli i některé západní státy jako Rakousko, kde stejný zákon vešel v platnost až v 70. letech.
Ekonomická katastrofa se nestala a nestane se ani teď
Přestože nyní se nad prací od pondělí do pátku nikdo nepozastaví, její zavádění provázely v podstatě obdobné obavy, jako dnes provází debatu nad čtyřdenním pracovním týdnem. Přitom právě z této minulé tranzice bychom se mohli poučit, že se žádná ekonomická katastrofa nestala, zatímco psychický i fyzický stav zaměstnanců se po všech stránkách nesrovnatelně zlepšil.
Jednou z největších obav bylo, že klesne množství odpracované práce, což zdraží zboží a služby. A že právě kvůli tomu bude nutné najmout více zaměstnanců, což ve výsledku přenese náklady na zaměstnavatele. Tento pohled nicméně vychází z předpokladu, že vykonaná práce práce je stejně efektivní během prvního dne pracovního týdne jako během posledního, a stejně tak v průběhu pracovního dne, což samozřejmě není pravda. K nejefektivnějším patří několik prvních hodin práce, jak můžeme vidět i u klasického nástroje ekonomů: produkční funkce. Poslední hodiny v práci patří k těm nejméně efektivním, stejně jako konec pracovního týdne. Snížení počtu odpracovaných hodin týdně tak rozhodně nesníží množství odvedené práce přímo úměrně.
Kdo to tedy zaplatí?
Zaměstnanci? Zaměstnavatelé? Nebo snad stát? Odpověď je poměrně jednoduchá: Pokud se systém dobře nastaví, nebude třeba doplácet nic, jelikož náklady a zisk se vyrovnají. V případě, že zkrácení pracovního týdne přinese zlepšení fyzického i psychického stavu zaměstnanců, sníží se tak náklady na krátkodobé i dlouhodobé pracovní absence, stejně jako se odlehčí zdravotnickému a sociálnímu systému. Dále, pokud se zvýší průměrná produktivita práce, sníží se v přepočtu náklady firmy na jednoho zaměstnance. Vysokou cenu nákladů na provoz kanceláří pro zaměstnance si mnoho firem uvědomilo i během covidu, kdy se veškerá práce, u které to jen bylo možné, přesunula do onlinu a lidé pracovali z domova, kde náklady na údržbu svého pracovního místa nesli oni sami.
Snížení počtu pracovních hodin navíc zvýší zaměstnanost, a to jednak tím, že více srovná pracovní příležitosti pro muže a ženy, které jsou stále nesrovnatelně zatíženy péči o děti a domácnosti. Jednak také tím, že tato změna přiláká do zaměstnání i lidi, kteří by kvůli časové náročnosti raději zůstali bez příjmů nebo pobírali delší dobu finanční podporu státu. V důsledku tak stát získá více peněz na daňových odvodech a bude méně utrácet za sociální podporu.
Proč bychom měli pracovat (ještě) méně?
Průmysl 4.0 – digitalizace a automatizace výroby s tím spojená proměňuje trh práce. Vše je nyní umocněno pokročilými nástroji umělé inteligenci, což můžeme sledovat v přímém přenosu. Neustále navíc přibývá pracovních míst mimo průmyslové obory, které navíc vyžadující mnohem více takzvané měkké dovednosti (soft skills). Jako třeba schopnost vyjednávat a řešit konflikty nebo pracovat v multidisciplinárním týmu.
Pandemie nám v posledních letech ukázala, jak důležitá je psychická i fyzická pohoda. Téma, které bylo ještě před deseti lety v podstatě tabu, je dnes, konečně, v centru pozornosti. Objem práce se obecně sice zmenšuje, nicméně doba odchodu do důchodu se prodlužuje.
Celý článek na Medium.Seznam zde.
